Úplněk 20.kapitola

26. dubna 2009 v 12:05 | Mish@ |  Úplněk

Další díl mojí povídky.. Na vaše přání poměrně dlouhý. jmenuje se likvidace, takže asi víte o čem bude. Tak se bavte a pište komenty. Jo... A povídku uršitě dopíšu podle původního plánu. Má to smysl, i kdyby to četlo pět lidí!!!






20. kapitola: Likvidace
V zápětí jsem začal pociťovat, jak ze mě clona nepohyblivosti padá. To mohlo znamenat jen jedno… Charlotte je mrtvá. To by byla nejlepší správa za posledních pět let… Nebo alespoň jedna z nich… Na chodbě se ozvala obrovská rána… To už ze mě ale clona spadla úplně a já vyskočil na nohy a utíkal se podívat, co se děje.
Jakmile jsem vystrčil hlavu z místnosti, hned na mě někdo skočil. Byla to Bella. Byl jsem tak šťastný, že je v pořádku, že jsem ji musel hned políbit.
Bella (její pohled poté, co se Charlotte už vrátila do sklepa a ona opět leží na podlaze)
Díky tomu, že jsem upír, jsem stihla vnímat i ve spánku to, o čem Charlotte mluvila. A v hlavě mi utkvěla myšlenka o trhání. To se mi líbilo. Asi jí něco uškubnu…
Ani jsem nevnímala, o čem se Edward a Charlotte baví. Až do té doby co jsem zaregistrovala její prohlášení.
"Dobře… Proměním tě teď hned…" asi jsem sebou nepatrně cukla, protože mě to opravdu naštvalo. Nějaká blbka chce z mého manžela udělat lovce upírů. To se mi fakt nelíbí. Kdyby mi alespoň nemohla číst myšlenky… Už vím, co udělám. Prostě se pokusím zase získat zpět svůj štít. Její schopnost přece taky nemůže být neomylná. Musím to dokázat. Pro Edwarda a Ness a celou svou rodinu. I kdybych za něj měla zemřít.
Zavřela jsem oči ještě pevněji a snažila se koncentrovat. No… Ono to nebylo až tak jednoduché soustředit se na to, abych na nic namyslela a zároveň myslet na to, že musím obnovit svou schopnost…
"Neboj… Bude to bolet…"
Teď jsem Charlotte nenáviděla ještě víc. Jak to mohla říct? Neboj se, bude to bolet… Mého Edwarda… Už proto jsem to musela dokázat.
"No dobře… Budu hodná…"
Jak to myslela? Tahle nevědomost mě strašně iritovala. Nevědět o čem mluví. Ale částečně jsem na to byla zvyklá. Edward a Alice tak spolu mluvili často. A nakonec jsem si uvědomila, že neustálé vyptávání o čem se baví mi stejně nepomůže. Když budou chtít, tak mi to řeknou. Ale jak jsem to měla aplikovat teď? Pokud nezakročím, tak mám pocit, že už mi Edward toho moc neřekne…
Teď jsem ale musela počkat na ten správný okamžik… A do té doby už musel být můj štít zpátky. No jo… To se lehko řekne ale v praxi je to trochu obtížné...
Nevěděla jsem v celku jak na to, tak jsem to prostě zkusila. Snažila jsem se ve své mysli vystopovat alespoň pozůstatky mojí ochrany. Trvalo mi celou věčnost, než jsem přece jen našla kousek celofánu obklopující můj mozek. Byl ale značně potrhaný. Za to mohl Charlottin dar.
Teď přijde to nejsložitější. Dát ty střípky k sobě. Představila jsem si prostě, jak se k sobě slepují imaginární izolepou. A ono to fakt zabralo!!! Malé dílky mého štítu se k sobě začaly opravdu zase spojovat, až byl můj štít opět na původním místě.
Já to dokázala. Opravdu Edwarda dokážu zachránit.
V celé místnosti se nic nehnulo, akorát z druhého konce, tam kde byla Charlotte a Edward se začaly linout divné, mlaskavé zvuky. Znělo to jako by se... Líbali?!? Ne to ne… To by mi nikdy neudělal.
V tomhle okamžiku jsem ale vycítila mou šanci. Tak jsem se jí taky chopila.
Pomalu, pomaloučku jsem začala otevírat oči. Připadala jsem si paranoidní. Copak by to mohla slyšet? Sice je upírka, ale takové smysly nemá doufám ani ona.
Když jsem víčka opravdu odlepila od sebe, tak jsem v duchu jásala. Teď přišel na řadu další bod v mém seznamu. Podívat se co se děje.
Hlavou jsem otáčela tak opatrně, že jsem ani nezvířila vzduch. Mohla jsem si gratulovat. Z toho co jsem viděla se mi chtělo zvracet.
Charlotte čupěla u nehybného Edwarda a oblizovala mu ruku. No fůůůj!!! Další na řadě bylo postavit se. To už bude horší. Jen doufám, že mě moje tělo nezklame. Jsem přece upírka… Nevěděla jsem, jestli se mám zvedat pomalu, nebo raději rychle vyskočit a zaútočit. Zvolila jsem to první. Do teď mi to vycházelo.
Pomalu jsem od země odlepila nejprve hlavu, pak ruce, zadek a začala jsem si stoupat. A v tom nastal problém. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Šlápla jsem na větvičku, která se zlomila a s hlasitým prasknutím mě prozradila.
Charlotte se od Edwarda okamžitě odtrhla a vyskočila proti mně do bojovné pozice. Chvíli koukala trochu vyjeveně, ale to bylo asi proto, že mi už zase nemohla číst myšlenky. Potom vycenila zuby a mně se najednou chtělo smát. Já, upírka tak maximálně čtyři roky a chci se prát s nějakou lovkyní vlkodlaků. Trochu paradox. Ale já to musím zvládnout. Pohled mi bezděčně utekl k Edwardovi, stále nehybně ležícímu na zemi, a Charlotte se na něj podívala taky. Asi měla strach, aby se nevymkl kontrole. A já toho samozřejmě využila a skočila jsem po ní.
Vynaložila jsem do toho veškerou svou sílu, takže Charlotte, která to nečekala, odletěla až na chodbu a tam se zarazila o zeď. Udělala do ní "menší" díru, ale obratem se vyšvihla zpět proti mně. Začala jsem na ni vrčet a ona na mě taky. Znovu jsem na ni skočila a opět jsem uspěla. Srazila jsem ji k zemi a než se stihla vzpamatovat… Urvala jsem jí nohu… Možná vám to připadá morbidní, ale nic jiného jsem dělat nemohla… Prostě jsem ji musela přeprat. A hodlala jsem to udělat postupně, aby se nemohla moc bránit. Bylo mi jasné, že ji ale jedna noha nezastaví. A taky že ne.
Vyšvihla se a než jsem stačila uhnout, tak na mě skočila. Už se mi sápala po krku, když jsem ji kopla do břicha a ona poodlítla. A v letu jsem se jí pokusila urvat ruku, ale vysmekla se mi a tak jsem ji chytla jen za prsty. Ale tři jsem jí utrhla. To ji ale asi rozzuřilo a vrhla se na mě znova. A zase mi šla po hlavě. Já jsem ale její plán prokoukla. Snažila se dotknout se mých spánků a bloknout mi schopnost. Pak už by si se mnou mohla dělat, co by chtěla. Já jí v tom musela ale za každou cenu zabránit.
Opět po mě skočila, ale to už jsem tak úspěšná nebyla. Zarazila mě do zdi a klekla mi na nohu, abych nemohla vzdorovat. Nevzdávala jsem to. Sice jsem nebyla žádná boxerka, ale vší silou jsem ji udeřila do obličeje a asi jsem jí zlomila nos. Charlotte se za něj chytla a zuřivě zamrkala. Snažila jsem se jí dat další ránu, ale ona mě chytla pod krkem a nenávistně se na mě podívala.
"Rozluč se… Tohle byl tvůj poslední hrdinský skutek!!!" syčela a vytáhla mě po zdi nahoru, takže už jsem se nedotýkala nohama země. Ještě, že jsem nemusela dýchat.
"To si nemyslím…" prskla jsem na ni a vrazila jí loktem do ruky, až to zakřupalo a ona mě pustila. Sjela jsem na zem, ale okamžitě jsem se zase zvedla. Charlotte se snažila dát svou ruku na původní místo, ale jak sama řekla, jí to nepřiroste.
Teď už to ukončím, pomyslela jsem si a přiskočila k ní. S jednou rukou a jednou nohou se jí moc dobře nebojovalo. Ale snažila se. Když sem se ji pokoušela přibýt k zemi, tak mě chytla za hlavu a třískla mi s ní o zem. Kdybych byla člověk, už bych byla mrtvá. Mě to ale nebolelo. Opět se mi snažila dostat ke spánkům, ale já ji odhodila na druhý konec chodby. Jak měla ale ruce na mojí hlavě a snažila se mě podržet, aby neodletěla, tak mi urvala ucho…
Chtěla jsem začít řvát bolestí, ale když jsem si všimla, že Charlotte opět zkoumá svou ruku, tak jsem bolest zastrčila do pozadí a vrhla se Charlotte ze zadu kolem krku. Jednou ruku jsem jí kolem něj obtočila a druhou trhla.
Místností se rozlehlo neuvěřitelné křupnutí, až mi málem naskočila husí kůže a Charlotte padla k zemi. Teda její tělo. Její hlavu jsem totiž držela v ruce. Tu jsem si nechala na potom. Teď jsem vzala své ucho a přiložila ho k jeho původnímu místu. Okamžitě mi přirostlo zpátky. Skvělý pocit… Mít dvě uši… Kdo to nezažil tak neví…
Teď jsem se vrátila k její hlavě. Chytla jsem a ji a vší silou ji mrskla proti zdi. Rozletěla se na malé úlomky barevného kamene. Ty mě teď ale nezajímaly.
Jediné, co mě teď zajímalo, byl můj anděl. Slyšela jsem, jak se vedle postavil. Chtěla jsem za ním okamžitě jít. Rozběhla jsem se, ale on mi šel taky naproti a mezi dveřmi jsme se srazili. Jakmile jsem ho spatřila, tak jsem se kolem něj omotala a byla jsem rozhodnutá nikdy ho nepustit.
Podívala jsem se mu do tváře, abych zjistila, jak se tváří, ale jakmile jsem zvedla hlavu, tak mě hladově políbil.
Teď jsem byla šťastná. Začala jsem ho líbat se stejnou vervou, jako on mě. Ke štěstí mi teď už chyběla jen má rodina. Ale doufám, že ne na dlouho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama