Úplněk 5. kapitola

26. dubna 2009 v 11:15 | Mish@ |  Úplněk
Dalsí díl z pohledu Belly... Až si ho přečtete tak si zkuste typnout kdo by to mohl být.. jsem zvědavá... doufám že se bude kapitolka líbit a pište komenty;-)






5. kapitola: Kdo jsou?
Pohled Belly
Ovládl mě děs. Co když se jí něco stalo? Přece jen byla křehčí, než normální upír.
V mžiku už jsem stála u ní a objímala ji.
"Nessie, jsi v pořádku?"
"Nic mi není!" protočila lhostejně očima.
Stoupla si, oprášila si oblečení a rozhlédla se po místnosti. Asi hledala Jacoba. Všichni se na ni, teď už úlevně, dívali. I mě už bylo lépe, když jsem viděla, že má všechny kosti v celku. Chtěla jsem ji znovu obejmout, ale v tom do místnosti vpadl Jacob. Hned po své přeměně totiž utekl. Jediné co mě teď alespoň trochu uklidňovalo bylo to ze už je zpátky ve své lidské podobě.
Celá rodina se na něj dívala s očekáváním omluvy, ale jen já jsem na něj začala nepříčetně řvát.
"Co si to dovoluješ? Kdo si vůbec myslíš, že seš? Ty se po tom všem ještě opovažuješ vrátit? Co kdybys jí něco udělal? A už vůbec nemáš právo někomu říkat, co má dělat? A už vůbec ne nikomu z mojí rodiny!!! Když bude Renesmee chtít jít s námi tak prostě půjde a ty s tím nic neuděláš!!! Opovaž se jí v tom bránit!!!" chrlila jsem to ze sebe, ale když jsem viděla, že to s ním ani nehne a ještě k tomu ten jeho samolibý výraz, rozhodla jsem se konat.
Nechala jsem svoje instinkty, aby mě ovládly. Přepla jsem mozek z lidského na upíří mód. Před očima se mi, na místě kde stál Jacob, rozblikala pomyslná červená kontrolka. Teď jsem nepřemýšlela a zaútočila jsem. Skočila jsem na Jacoba. Jelikož byl člověkem, tak neměl tak rychlé reflexy. Ustoupil o krok dozadu, ale byla tam už stěna. V očích mu šlo vidět zděšení. On se mě bál? Sápala se mu přímo po krku. Jacob byl asi v šoku, protože se ani neproměnil.
Už jsem ho málem kousla, ale najednou jsem cítila, jak mě někdo táhne pryč. Byl to Edward a Emmet.
"Bells uklidni se, je to v pohodě, nic jí není…"
Když viděl, že to na mě nijak nepůsobí tak mě prostě chytl za ramena a zatřepal mnou.
Teprve teď jsem byla pořádně rozzuřená. Ne však na nikoho z nich, ale na sebe. Věděla jsem teď totiž, jak moc jsem Edwardovi právě ublížila. Pokaždé, když jsem udělala něco, čeho jsem později litovala, vždycky se mi potom omlouval, že za všechno může on, že to on ze mě udělal netvora, a že kdyby mohl tak by mě toho hned zbavil i kdyby kvůli tomu měl zemřít.
Vždycky to tak dopadlo. Teď ale to poslední, co jsem teď chtěla poslouchat, byly Edwardovy výčitky. Tak jsem se mu prostě vyškubla a utekla. Nejprve jsem běžela nahoru do svého pokoje, ale potom jsem si uvědomila, že už tady pokoj vlastně nemám. Vyskočila jsem oknem, přeskočila řeku a běžela do našeho domu, ale bylo mi jasné, že tam mě bude hledat nejdřív.
Tak jsem prostě utíkala. Nevím kam. Prostě jsem utíkala co nejdál a co nejrychleji. Musela jsem si vyventilovat své pocity.
Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale najednou jsem za sebou někoho uslyšela. No někoho… Byla jsem si jistá, že to byl Edward. Tak jsem se zastavila, opřela se o nejbližší strom a nahodila otrávený výraz.
Čekala jsem, až ke mně doběhne. Zaposlouchala jsem se a najednou by se ve mně krve nedořezal. Tedy za předpokladu že bych měla krev a neměla kůži jako z kamene.
Byli dva.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama