Úplněk 6.kapitola

26. dubna 2009 v 11:16 | Mish@ |  Úplněk

Takže... Na vaše prání jsem napsala delší kapitolku.. A co je nejdůležitější? Bude v celkuu. Tak si to užijte.. A na konci si typněte... Ano nebo ne?







6. kapitola- Vítej

Nasála jsem vzduch. Doufala jsem, že jde třeba s Edwardem Alice, ale ani jednu vůni jsem nepoznala. Poznala jsem jen jedno… Jsou to upíři.
Začala jsem si v hlavě spřádat plán, ale moc jsem toho nevymyslela. Upír jsem sice už nějakou dobu, ale ani jednoho souboje jsem se zatím nezúčastnila a moje průprava pochází z příprav na příchod Vollturiových… Takže nic moc.
Rozhodla jsem se, že se budu snažit být uvolněná a pokusím se je ukecat. Rozhodně budu mít větší šanci, než kdybych se je snažila přeprat…
Cítila jsem, jak se přibližovali… Škoda že tu teď nebyl Jasper… Byla jsem totiž strašně nervózní.
V duchu jsem počítala, abych se uklidnila.
Jedna… Dva… Tři… Čtyři…
Dál už jsem to nestihla. Byli tady. Teď už jsem je i viděla. Byl to muž a žena. Upíři. Kdo jiný by mě taky dohnal že?
Teď stáli naproti mně. Chvíli jsme se na sebe s očekáváním dívali, pak promluvila žena.
"Ahoj, já jsem Charlotte a tohle," ukázala na muže po její levici "je John."
Usmála se na mě "A ty jsi Bella že? Bydlíš v tom domě na samotě. Mimochodem opravdu skvost… A ty obrazy…"
"No… Díky. Jenže jak víš kdo jsem? Ty jsi byla v našem domě? Jak ses tam dostala? To bychom přece cítili, ne?" byla jsem tím vyvedená z míry.
"Ne ve vašem domě jsme nebyli." řekl John klidně.
"Tak jak to všechno teda víte?"
"To si necháme na jindy, Bello."
"Ale někde v okolí jste být museli. Jinak byste neznali mé jméno." pořád mi to nešlo na rozum.
"Víš Bells, každý máme nějaké své tajemství." řekla Charlotte a pohodila vlasy. Bylo to naučené lidské gesto, které jsem nikdy moc nechápala, ale teď mi podařilo některé věci objasnit.
Upíří mozek má fungovat rychle. Jenže já jsem byla vždycky něco extra… Poté co Charlotte udělala to s těma vlasama mi vlastně došlo, že nic necítím. Což bylo divné, protože bych měla alespoň cítit vůni z jejích vlasů. Jenže já ji necítila. Došlo mi to až teď.
"Máš dar, že?" podívala jsem se na ni zkoumavě.
"Jak už říkal John… Necháme si to na později."
"Tak dobře. Co se ode mě očekává teď?"
"No… Že nás pozveš k vám?"
"Tak fajn… Můžu vás pozvat na návštěvu?" zeptala jsem se s přeslazeným úsměvem.
"Ano. Rádi poznáme tvou rodinu osobně." odpověděla mi Charlotte ve stejném duchu. "Necháme se vést." a pokynula mi směrem k domu. Teda alespoň jsem si myslela, že dům je někde tím směrem.
Na souhlas jsem kývla hlavou a vydala jsem se po své stopě zpátky.
Sice jsem se nedívala na hodinky, ale tipla bych si, že jsme běželi asi půl hodiny. Nenapadlo by mě, že jsem byla tak daleko…
Už jsme byli skoro u řeky a já přemýšlela nad tím, jak budou ostatní reagovat.
Teď mě napadlo… Měla bych jim asi dát vědět, aby nebyli moc vyděšení. I když pochybuji, že by to Alice nevěděla. A to, že by to nikomu neřekla, mi k ní nesedí už vůbec…
Ale přece jen… Osvobodila jsem si mysl a začala…
Edwarde, vedu návštěvu. Pokud vám to Alice ještě neřekla tak to prosím vyřiď Carlislemu.
Slyšela jsem, jak John potichu zasyčel, ale promluvila Charlotte.
"Je ti něco?"
"Ne, proč?" podivila jsem se.
Charlotte chvilku zaváhala, ale pak mi odpověděla.
"Vypadalas tak trochu jak kdyby se ti chtělo na záchod…" zastavila jsem se a podívala se na ni. Zatvářila se, jako bych ji právě chytla při něčem hodně špatném. John jen zavrtěl hlavou a já se začala smát. Charlotte mi začala být celkem sympatická.
Když mě záchvat přešel, tak jsem zavelela a utíkali jsme dál. Asi po půl minutě jsme přeskočili řeku a byli u domu. Carlisle nás už čekal přede dveřmi. Když jsme ho spatřili tak se Charlotte s Johnem zastavili a došli k němu lidským krokem.
"Ahoj, já jsem Charlotte a tohle je John." představila je a usmála se na Carlisleho. Carlisle nám pokynul směrem do domu.
Když jsme vešli, tak už celá rodina byla v obýváku.
Rozhodla jsem se, že se projednou ujmu představování. "Charlotte a Johne, tohle je moje rodina. Carlisleho už znáte. Tohle je Esme." Jakmile jsem vyřkla její jméno, okamžitě je Esme přišla obejmout. No co… Má to v povaze… Potom si nenuceně stoupla vedle Carlisleho a usmála se na něj. Já jsem pokračovala v představování. "Tohle je Emmet a Rose." ukázala jsem na upíří pár vedle Carlisleho a Esme. Emmet se na ně široce usmál a Rose kývla hlavou na pozdrav. Bylo na ní vidět, že se jí nově příchozí moc nezamlouvají. Poté jsem představila Alici a Jaspera. Edwarda a Nessie jsem si nechala schválně až na konec. Plynulým pohybem jsem se přesunula mezi ně. Edward mě objal majetnicky kolem ramen. "Tohle je můj Edward." řekla jsem a byla jsem na to náležitě pyšná. Chtěla jsem představit ještě Ness, ale ona to stihla dřív. "No a já jsem Renesmee." prohlásila jakoby mimochodem a já se musela uchechtnout. "No co kdybych měla čekat, než mě představíš ty, tak bych se asi stěží dočkala." řekla pohoršeným tonem. Teď už se smál i zbytek rodiny.
"No myslím, že bychom se mohli přesunout do jídelny a posadit se k tomu." prohodil Carlisle a rovnou tam zamířil.
Když jsme se usadili, znovu promluvil on.
"Takže, vítám vás u nás. Myslím, že teď byste nám mohli říct něco o sobě." vybídl je k hovoru.
Ujala se toho Charlotte. Za tu chvilku co jsem je znala mi došlo, že ona je ta co mluví. John jí většinou jen přikyvoval na souhlas.
"Tak to vezmeme od začátku. Já a John pocházíme z Anglie. Jsme manželé. Vzali jsme se chvíli před tím, než jsem byla proměněna. Proměnil mě nějaký upír asi před padesáti lety. Usmyslel si, že mu budu děla do konce života společnost, a tak mě proměnil. Jenže já jsem jeho nadšení nesdílela a utekla jsem zpátky za Johnem. Jenže jsem měla strach z toho, jak přijme to, kdo jsem."
V povídání pokračoval John.
"Mě to bylo jedno. Já ji stále miloval a chtěl jsem být s ní. To, že je upírka, ale nechce mě při první příležitosti vycucnout mě dost zarazilo, ale když mi řekla, že bych mohl být jako ona tak jsem byl jednoznačně pro. Tak mě prostě kousla. Abych pravdu řekl, nic jsem necítil. Když mi potom vyprávěla o své proměně tak jsem tomu ani nemohl uvěřit. Nic z toho jsem totiž neprožil."
"Já si svou přeměnu taky nepamatuju…" Alice na to moc často nevzpomínala. Bylo na ní vidět, že období, které strávila v blázinci, si dost dobře pamatuje, ale jen po dobu její přeměny.
Teď se dala do vyprávění opět Charlotte.
"Takže, první rok jsme žili v Londýně. Sice jsme to měli o něco těžší v tom, že nám nikdo nevysvětlil pravidla, ale my jsme se snažili lidi lovit co nejméně. Bylo nám to proti srsti, ale stejně jsme se většinou neudrželi. Museli jsme žít v lesích okolo města, abychom nepozabíjeli polovinu lidí v okolí. No, a pak jsem objevila svou schopnost." Teď jsem se zaposlouchala ještě o něco pozorněji. Tohle mě zajímalo. "Moje schopnost spočívá v tom, že umím měnit a maskovat různé pachy. Samozřejmě je neměním doopravdy, ale jen ve vaší hlavě. Proto jste nemohli cítit naše pachy, když jsme se potloukali v okolí. Moje schopnost nám pomohla v tom, že jsme se mohli usadit ve městě a žít o něco normálněji než do té doby. Maskovala jsem pachy všech lidí, takže to nebylo takové pokušení. Asi o měsíc později objevil svou schopnost John. On vidí místa, která jsou vzdálená tisíce kilometrů, nebo to co je za zdmi domů. Proto ty obrazy Bello." mrkla na mě. "Asi o pět let později jsme se museli odstěhovat z Londýna kvůli utajení a přesunuli jsme se do Itálie. Jenže až na místě jsme zjistili, že jsme blízko Volltery… Samozřejmě se o nás Aro dozvěděl, a chtěl, abychom se k nim připojili. V té době jsme se spojili s několika starými upíry, kteří budovali armádu novorozených. Vollturiovi samozřejmě zasáhli a Aro si myslel, že jsme byli zabiti. Takže jsme vzali nohy na ramena a nehodláme se nikdy ocitnout v okruhu pětiset kilometrů od Voltery. Doufám, že nám rozumíte. Ještě předtím, než došlo k tomu masakru, tak nám Selena, vůdkyně těch starých upírů, vykládala o vegetariánech a zmínila se, že Aro některé znal. Jmenovali se Cullenovi. No, a poté už nebylo těžké vás vyhledat. Skoro každý upír, kterého jsme se na vás zeptali věděl, kde vás hledat. No, a tak jsme tady. Doufali jsme, že nás přijmete mezi vás." ukončila Charlotte svůj proslov. Dávala jsem si to dohromady. Dva upíři. U nás v domě. Vollturiovi je chcou mezi sebe. Nás chcou taky. Ještě k tomu Renesmee. To se rovná větší hrozba. Udělalo by se mi určitě nevolno, kdyby tu byla ta možnost. Jenže ona tu nebyla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama