Úplněk 23. kapitola

9. května 2009 v 18:17 | Mish@ |  Úplněk
Tady je moje 20. kapitola... Celkem dost na to, že jsem teprve začala. Kolik by jste asi tak chtěli dílů? Ale přiměřeně, protože už začínám psát další povídku. Mám už 4 kapitoly, ale jen na papíře. Dám ji sem až tuhle dopíšu;-)






23. kapitola> Je někdo doma?
Stál tam takhle asi pět minut, ale pak už mě to přestalo bavit, tak jsem do něj drcla a zeptala se ho co se děje. Trhl sebou, jako by se právě probudil z tranzu a podíval se na mě.
"Bells, tohle… Tohle je můj dům…" šeptl a udržel tak tajemnou atmosféru.
"Vážně?" šeptla jsem na něj taky ale ne tajemně, ale radostně. Edward na odpověď jen kývl.
"Tak se pojďme podívat dovnitř." zajásala jsem a táhla Edwarda směrem k domu.
Asi sto metrů od domu mě zarazila povědomá vůně. Bylo to jako ta lidská část Edwardovy vůně. Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se tvářil taky zaraženě.
"Edwarde, je možné, že tam žijí nějací tvoji příbuzní?" zeptala jsem se zamyšleně.
"No, teoreticky ano…"
Hm… To by bylo zajímavé poznat někoho z Edwardovy pravé rodiny…
"No vidíš, další důvod proč tam jít. Copak ty nejsi zvědavý?" byla jsem čím-dál-tím nadšenější.
"No… Taky by mě zajímalo, kdo tam teď žije… A pokud by to byl někdo z mé lidské rodiny…" řekl zamyšleně.
"No tak pojď." Táhla jsem ho zase dál. On se ale po chvilce zarazil.
"Co když mě někdo pozná?" řekl s obavami v hlase.
"Edwarde, jak dlouho už jsi upír? Asi 110 let že? A myslíš, že v Londýně žije někdo komu je víc než 110 let a pamatuje si, že tady v minulým století žil nějakej Edward Masen? Je to asi tak pravděpodobný, jako že právě teď zakopneš a zlomíš si nohu na třikrát." nadzvedla jsem jedno obočí a nahodila ironický úsměv.
"Hm… Máš pravdu… To můžeš jen ty." usmál se na mě pokřiveným úsměvem a políbil mě.
Pak jsme se ruku v ruce vydali k tomu domu.
Už jsme stáli na schodku před domem, když se na mě Edward bojácně podíval a zeptal se mě, jestli si opravdu myslím, že je to dobrý nápad.
"No… Pokud nechceš, tak tam nemusíš chodit." pokrčila jsem rameny.
"Ne… To je v pohodě." řekl, ale já věděla, že si není jistý tím, co dělá. Usmála jsem se na něj a zmáčkla mu povzbudivě ruku. Jak zvláštní. To je snad poprvé co povzbuzuji já jeho… Musela jsem se tomu v duchu smát.
Edward se zhluboka nadechl, ne že by to potřeboval, a zmáčkl zvonek. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem uslyšela rychlé kroky. Dveře se rozletěly a já ztuhla. Ztuhl i Edward. A ztuhl i ten kluk co nám přišel otevřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama