Hell is your destiny

6. listopadu 2009 v 16:38 | Mish@ |  Jednorázovky

Hell is your destiny


U téhle písničky jsem to psala, tak si to můžete pustit ke čtení:)

Cítila jsem, že se venku začíná stmívat. Moje tělo se začalo probírat z mrtvolné otupělosti a já získávala vládu nad sebou samou. Chtěla jsem už být z tý zpropadený rakve venku. Prsty jsem přejela po dřevě a nahmatala pojistku. Odklopila jsem víko a vyklouzla ven. Konečně… Přes tenké rudé závěsy prosvítaly do pokoje poslední odrazy světla. Ty už pro mě byly neškodné. Přešla jsem k oknu a trhla za pruhy látky. Nebe bylo ještě temnější než atmosféra pokoje. Byl to okouzlující pohled. Zase mně přepadla melancholie a vzpomínky. Za trochu normálního denního světla bych klidně přestala vraždit… No, co si to nalhávám… Nepřestala… Zatřepala hlavou, aby vyhnala z hlavy všechny myšlenky a dál pozorovala rudě zbarvené mraky, jak mizí za obzorem.
Když bylo po všem, tak jsem se odlepila od okna a přešla ke svému šatníku. Byl velký skoro jako celá moje "ložnice". Člověk by řekl, že mám všechno. To se však dalo říct pouze o materiálních věcech. Chyběly mi totiž dvě základní věci. Láska a přátelství. To nejde nahradit hromadami oblečení a drahým nábytkem. Rozhodla jsem se pro rudé šaty s nebezpečným výstřihem a lodičky stejné barvy. Už se rozhodla, kam se dneska půjde navečeřet.
***
Spolu s dveřmi do nočního klubu Casanova (nechápu proč Casanova, když "personál" tvořily vesměs ženy) se mi otevřel pohled na hromadu jídla. Spoře oděné ženštiny se vlnily kolem naleštěných chromových tyčí a zákazníci se na ně dívali, jako by je chtěli sníst (o čemž jsem dost silně pochybovala).
Tedy až na jednoho. Byl to černovlasý muž, který mně s pobaveným úsměvem sledoval. Kolem úst se mu rýsovaly kruté vrásky. Moje upíří vědomí se bouřilo.
Chtěla jsem co nejrychleji vypadnout, ale jakmile jsem se otočila ke dveřím, tak stál u mě. Paži mi položil volně kolem ramen. Otočila jsem se k němu čelem a téměř zoufale na něj zasyčela.
"Co po mně zase chceš?"
"Ale notak, Violet, představoval jsem si trochu vřelejší přivítání…" přelíbezně se na mně usmál a přejel mi ukazováčkem po rtech.
Zoufalost náhle přešla v čirou zuřivost. Prudce jsem se mu vysmekla a začala obezřetně couvat. Pozoroval mně stejně nadřazeným pohledem jako od začátku a blížil se pořád blíž ke mně. Doufala jsem, že to nebude jako v amerických filmech, kde hlavní hrdinka skončí zády u zdi a je záporákovi vydána na milost či nemilost. Nevědomky jsem proťala rukou vzduch za sebou a s potěšením zkonstatovala, že se za ní zatím žádná stěna nenachází. Ovšem podstatně méně potěšující bylo, že jsem zacouvala do chodby plné "pokojů" pro místní zaměstnankyně. A tato chodba už z principu nemůže být nekonečná.
V tom se rozletěly jedny dveře a z nich se vypotácel plešatějící muž ve středních letech. Prostitutka se za ním rádoby svůdně vlnila a chlapík se za ní neustále otáčel.
Ve Victorově mysli byl na první pohled patrný boj mezi chtíčem po mně a chtíčem po krvi. Můžete si domyslet, co vyhrálo. Victor se na mně omluvně usmál a zmizel za rohem.
Zády jsem se opřela o dveře, ze kterých vyšli ti partneři za dva tisíce na hodinu a svezla se po nich až na zem pokrytou tmavými parketami.
Panebože, jak mně našel? Měnila jsem místa svého pobytu jako ponožky a stejně mně dostal… Když věděl, že půjdu sem, tak jakou námahu mu dá zjistit, kde bydlím? Jedna věc mi byla jasná. Až to zjistí, tak já už musím být dávno pryč. V hlavě už mi vířila jen jedna myšlenka. Ještě dnes v noci odsud musím vypadnout. A čím dřív, tím budu mít větší šanci se někde hezky zašít.
Vyškrábala jsem se na nohy a doufala, že mi právě tu nejblbější chvilku nevypoví služby. Co nejnenápadněji jsem se hodlala dostat ven. Zhatilo mi to však ten dutý zvuk, který se v chodbičce tak nechutně rozléhal a nabíral tak obludné hlasitosti. Už vím proč parkety. Kvůli efektnímu klapání podpatků… Takže jsem z nenápadnosti přešla do sebevědomého módu a se vztyčenou hlavou vyplula z klubu. Právě teď nadobro přestal patřit mezi mé oblíbené jídelny.
***
Ke svému domku jsem to vzala nejraději nejkratší cestou a to přes náměstí až k aleji stoletých lip, na jejímž konci moje království (spíš zámek hrůzy) stál.
Po paměti jsem vylovila v kabelce obrovský svazek klíčů. Na první pokus tím správným odemkla branku a hned po ní vstupní dveře. Svazek jsem zase hodila do kabelky a tu položila v kuchyni na stůl. Možná se ptáte, na co je mi milión klíčů, ale když mám skoro v každé větší zemi svůj vlastní dům nebo alespoň byt, tak se nedivte… A nechávat je na věšáčku v hale bych si netroufla. Ani ne tak kvůli zlodějům, ale spíš kvůli Victorovi.
Vletěla jsem do ložnice a zpod postele jsem místo obrovského loďáku, kterej byste asi čekali, vytáhla malej batoh. Hodila jsem do něj ze skříně pár kousků oblečení, z nočního stolku jsem vytáhla mapu. Potom jsem v kuchyni zase odlapila svou nezbytnou kabelku a už jsem seděla v garáži ve svém vínově rudém Wolksvagenu.
Na palubovku jsem rozložila mapu a hledala nějaké pidi město, kde bych se mohla ukrýt. V Brně už není bezpečno. Hm… To taky zní jak z blbého hororu. Zrak mi padl na malý čtvereček, který mněl zobrazovat nějaký Mikulov. Složila jsem mapu zpátky úhledně do kabelky a šlápla na plyn.
***
Všude byla tma. Tedy alespoň pro lidi. Mně už totiž přes dvacet let nedělala žádné problémy. Dvacet let… Už dvacet let jsem nesmrtelná… A už dvacet let utíkám před Victorem…
Jela jsem sice po dálnici více než dvě stě kilometrů v hodině, ale stejně jsem mněla takový ten pocit jako by mně někdo pronásledoval. Vlastně jsem si tím byla téměř jistá. Pochybuju, že by mně Victor jenom tak nechal zdrhnout, když už mně našel.
Pořád jsem se nervózně dívala po keřích které lemovaly silnici a čekala, že zpoza nějakého každou chvíli něco nebo spíš někdo vyskočí.
***
Dálnice se začala pomalu zužovat a já jsem si teprve teď všimla černého Audi, které jelo za mnou. Nervózně jsem se ošila a ještě víc dupla na pedál. To stejné však udělal ten za mnou a netrvalo dlouho, než mně předjel. Doufala jsem, že třeba jen strašně spěchá a že pojede pořád dál. Vyvedl mně však z omylu hned, jakmile hodil na silnici hodiny, moje auto narazilo do jeho a mně se zatmělo před očima.
***
Když jsem otevřela oči, všechno kolem mě mi splývalo do zelených šmouh. Protřela jsem si oči a posadila se. Zrak se mi pozvolně zaostřoval a já zjistila, kde jsem.
Seděla jsem na cestičce a všude kolem mě byly pečlivě zastřižené keře tvořící chodby. Vsadím krk na to, že je to labyrint.
Ale přece jenom mi na tom něco nesedělo. Minimálně by mně mněla bolet hlava a ono nic. Praštila jsem se přece o palubní desku. A taky moje oblečení. Mněla jsem na sobě obyčejné černé tričko a rifle. Takhle bych se dobrovolně neoblékla.
Bez problému jsem se zvedla z dokonalého trávníku na nohy. Připadala jsem si lehká jako peříčko. Je to divné… Až moc divné…
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kam jdu. Něco mně vedlo. Bylo to silnější než já. Moje nohy se vydaly dopředu, ale moje mysl pořád zůstávala na stejně mrtvém bodu. Přemýšlela jsem co se děje. Uděláme si krátkou rekapitulaci. Jela jsem autem, vybourala se a probudila se na místě, kde nic nemá hlavu ani patu.
Kráčela jsem pořád dál vedena tou vyšší mocí. Až k rozcestí. Cesta, po které jsem šla, se rozdvojovala. Moje nohy se zastavily, ale já cítila, že po jedné z cest se musím vydat. Prostě musím. Jenže po které? Obě cesty se hned vzápětí stáčely zase jinam. Nebudu nad tím přemýšlet. Zavřela jsem oči a vykročila.
Najednou jsem ucítila nějaký tlak. Prudce jsem zase otevřela oči. Kolem mě se snášelo něco jako vír. Bylo to černé a nešlo přes to nic vidět. Celou mně to obklopilo a já cítila, jak se půda pod mýma nohama rozplývá.
Ne… Nemůžu tady přece jenom tak zůstat. Snažila jsem se ze všech sil dostat se z toho víru. Nešlo to… Začínala jsem ztrácet naději. Moje vědomí zase pozvolně ustupovalo. Ne! Nenechám se! Ani nevím, jak ale octla jsem se na kolenou. Snažila jsem se po všech čtyřech dostat pryč. Nešlo to… Plazila jsem se… Už jsem se začala smiřovat s koncem, když se napětí jako mávnutím proutku uvolnilo.
Zůstala jsem na zemi a zhluboka dýchala. Nerozuměla jsem tomu. Chvíli jsem tam prostě jenom tak ležela a zírala na ocelově šedé nebe. Půjdu dál… Musím jít dál…
Tentokrát mi to vstávání šlo poněkud hůř. Nohy mně přestávaly poslouchat, ale stejně jsem to zvládla. Pomalými a nejistými kroky jsem šla dál po cestičce.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem spatřila to světlo. Bylo jako to na konci tunelu a svítilo zpoza rohu. Měla jsem chuť se rozběhnout. To světlo pro mě bylo jako magnet. Jako příslib něčeho lepšího.
Pomalu jsem se k němu přibližovala a fascinovaně na ně zírala. Táhlo mně to k sobě čím dál tím silněji. Už jsem byla na dosah. Mohla bych se toho světla dotknout.
Nakoukla jsem za roh a v tom mně světlo oslepilo.
***
Všechno se začalo rozlívat. Ze světla vystupovaly stíny a zase se v něm ztrácely. Najednou byla tma. Zamžourala jsem a moje oči si začaly pomalu přivykat.
Přede mnou se rýsovaly obrysy židle. Někdo na ní seděl. Hlava mně zase začala neúnosně bolet. Jako by se mi mněla každou chvilku rozprsknout. Zaostřila jsem na toho člověka. Kladmo jsem nasála vzduch a hned mi to bylo jasné.
Všechno to vysvětlovalo jedno slovo. Victor. To kvůli němu jsem se vybourala.
"To auto mi zaplatíš." snažila jsem se, aby to znělo výhružně, ale bylo to spíš jako volání o pomoc topícího se kotěte.
Victor se jenom pobaveně zasmál. Sice jsem ho pořádně neviděla, ale slyšela jsem ho naprosto jasně. Jestli se z tohohle dostanu tak neodejdu dřív, než ho zabiju. Amen.
"Náhodou Violet, jsem docela rád, že už ses probudila. Začínal jsem se tu nudit."
Probrala? Takže to všechno byl jenom… Sen? V tom případě to byl až moc živý sen.
"Na chvilku to vypadalo, že jsi mrtvá. Jsi velmi dobrá herečka, Violet."
"Můžeš přestat opakovat moje jméno?" Bravo. Už nezním jako pětileté dítě…
Victor se na mě díval jako vždycky. Výsměšně. Mněla jsem sto chutí rozbít mu jeho dokonalý obličej.
"Vadí ti to, Violet?"
"Můžeš mi říct, co tímhle vším sleduješ?" No… Popravdě jsem s tím docela i počítala. Patřil k tomu druhu špatňáků, kterej se potřebuje pochlubit se svým bezchybným plánem. A to potřebuju, abych mu v něm mohla zabránit.
"Co tím sleduju? Vůbec nic. Jenom shromažďuju svůj majetek…"
"Já nejsem tvůj majetek!" Snažila jsem se to říct klidně, ale málem jsem na něj ječela.
"Stvořil jsem tě. Nikdy tě nenapadlo, proč tě stejně pokaždé najdu, i když jsi třeba na druhém konci světa? Jsme k sobě připoutaní. Ať chceš nebo ne. Nikdy se mně nezbavíš, aniž bych já chtěl. A já nechci. Takže tu budeš tak dlouho, dokud na mně nezměníš názor. A pokud ho nezměníš, tak tě k tomu budu muset donutit." Tímhle tónem by mi místo vyhrožování klidně mohl vyznávat lásku.
"Víš moc dobře, že svůj názor nezměním." řekla jsem pevně. Nemusí vědět, že se klepu strachy.
"Tak v tom případě přistoupíme k plánu číslo dvě." Zvedl se a přešel k nějakému neidentifikovatelnému předmětu. Nechci vědět co to je. Stáhl z toho černý přehoz a mně se začaly svírat útroby. Byla to rakev. A na jejím víku byl zevnitř kříž. Victor musel vidět děs v mých očích.
"Myslím, že pár měsíců v bedně tě naučí poslouchat svého pána"
"Nechceš to udělat." řekla jsem vyděšeně. "Prosím"
Začala jsem přemýšlet jak se z tohohle vyvlíknout. Jestli to nedokážu, budu zavřená v rakvi a do hrudníku se mi bude vypalovat ten hnusnej kus stříbra. Musím to dokázat.
Začal se ke mně přibližovat.
"No tak, Violet, poddej se a nic se ti nestane. Všichni budou spokojení." Skvělá nabídka. Ne, díky… Chtěla jsem se zvednout, ale něco mi to nedovolovalo. Jasně. Že by to lano, kterým jsem přivázaná k té blbé židli? Že mně to nenapadlo. Victor byl vždycky o krok napřed.
Už byl úplně u mě.
"Copak. Nejde to? Nemusíš se ani snažit. Sám jsem ty provazy testoval. Nemáš šanci a právě proto teď půjdeš do bedny." Jasně půjdu do bedny. Ale to mně budeš muset nejdřív rozvázat, chlapečku.
"Pokud přemýšlíš nad tím, jak zdrhnout, tak tě si zklamu. Sice tě teď rozvážu, ale jenom proto, abych tě mohl strčit do té bedny. Jestli se o něco pokusíš, ještě si svůj pobyt v téhle lakované krásce prodloužíš." Věnoval mi svůj nejlepší úsměv alá je to pro tvé dobro.
Začala jsem se tím pomalu smiřovat. Strávím věčnost s tím nejhorším upírem na světě jako jeho milenka. No super…
Začal mi rozvazovat ruce a při tom mně neustále hypnotizoval pohledem.
"O nic se nepokoušej." opakoval pořád dokola jako poškrábaný cédéčko.
Ruce jsem mněla volné, ale prsty jsem zatnula do opěrátka. Dobrovolně tam teda rozhodně nepůjdu.
"Ty víš, že tě tam stejně dostanu." řekl jakoby mimochodem, ale stejně jsem v tom cítila hrozbu. "Pojď!" rozkázal. Jenom jsem němě zavrtěla hlavou. Ani za zlatý prase.
"Zlobíš" zkonstatoval a v mžiku byl u mě. Jednu ruku mi obmotal pod pažemi, druhou pod koleny. Zvedl mně nahoru i s židlí. Za žádnou cenu se jí dobrovolně nepustím.
"Polož to!" zasyčel výhružně.
"Ne" odsekla jsem. Položil mně zase na zem. Židli mi vyrval z rukou a mrštil jí proti zdi.
"Tak a je to. A teď do bedny…" zase mně zvedl a tentokrát už mu v tom nic nebránilo. Teda kromě mě. Začala jsem kolem sebe kopat a máchat rukama. Kolem krku se mi ovinuly jeho prsty a já se začala dusit.
"P… přes… přestaň!" chrčela jsem.
"Ne, ty přestaň, nebo tě tam zapomenu o trochu dýl, než bys mohla snést." Fajn. Tak jsem přestala. Nechám se zavřít do rakve a všechno bude fajn. Skoro všechno…
Posadil mně dovnitř a já začala pociťovat pálení kříže. Teprve teď mi došlo jak je ta rakev nízká. Celou dobu co tady budu zavřená se mně bude dotýkat. Stává se…
Zatlačil mně celou do rakve a začal přiklápět víko. Pálilo to. Už teď. A v tom mně to napadlo. Stojí spálená ruka za poklidný život? Zaručeně.
Už jsem nad tím neváhala ani vteřinu. Servala jsem kříž z víka. Maso na ruce se mi začalo škvařit, ale snažila jsem se to překousnout. Victor se na mně podíval pohledem plným zděšení. Snaží se víko rychle přibouchnout. Nestihl to.
Vší silou jsem mu zarazila kříž rovnou do srdce. Ruka mně strašně pálila, ale já se soustředila jenom na něj. Na to jak umírá. Ani mu netekla krev. Prostě tam chvilku jen tak ležel s prázdným výrazem na zemi a pak se rozplynul v prach. To jediné tam po něm zůstalo.
***
Chvíli jsem tam prostě jenom tak ležela a přemýšlela, co mám dělat. Utíkat už jsem neměla před kým. Asi se pokusím vrátit alespoň částečně k normálnímu životu. Pojedu se podívat do svého rodného města a trochu popárám po svých předcích.
Vyškrábala jsem se ven z rakve a šla ke dveřím. Otevřela jsem je. Venku byla tma. Ten druh příjemné tmy.
"Už jdu, světe…" řekla jsem si sama pro sebe a vykročila na opuštěnou uličku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alciellë Alciellë | Web | 8. listopadu 2009 v 21:16 | Reagovat

Bella bude asi až v pátek.Jinak tuhle jednorázovku si přečtu až ve středu ;o) Vůbec nestíhám :o(

2 Alciellë Alciellë | Web | 15. listopadu 2009 v 20:30 | Reagovat

Tak jsem si to konečně přečetla a nestačím zírat! Je to úžasný! Skoro jsem nedýchala ..

3 Malika Malika | Web | 17. listopadu 2009 v 16:36 | Reagovat

páni, senzační!! už dlouho jsem od tebe nic nečetla a teď se musím mlátit do hlavy...jenže čas holt není:((

4 Kaku Kaku | Web | 26. listopadu 2009 v 21:06 | Reagovat

No, musim ti říct, že se mi to fakt líbilo! :-) Super. :-)
Fakticky... a ten konec. :-) Krásný.

5 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 1. prosince 2009 v 10:32 | Reagovat

Krása, povedlo se ti to..moc. =)

6 cullenspage cullenspage | Web | 2. ledna 2010 v 20:42 | Reagovat

Máš nádhernej blog! Musela sis s tím dát práci!
A jestli jsi tuhle povídku poslala do té soutěže, wow !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama