This is the end, but story only begins now - Prolog

11. února 2010 v 16:59 | Mish@ |  This is the end, but story only begins now
Tak, ve dnech plných nudy mně napadl námět na další povídku. Téma? Ztrátite paměť a pokoušíte se vrátit do normálního života. Jenže co když se vám váš potencionální normál ani trochu nelíbí a vy chcete změnit životní styl? A když se vám ještě k tomu připlete do cesty opravdu krásný, ale už zadaný upír? Tady máte prolog, doufám, že zaujme. Komentáře a kritika potěší. :) Vaše Misala007



Je hodně příběhů. Některé mají šťastné konce, některé ne. A kam patří ten můj? To se teprve dozvíte.

25. října roku 2009.
Dneska je mi 18. Konečně. Oslava? Tak ta rozhodně bude. A jaká. S holkama pojedeme pokřtít tu novou diskotéku. Myslím, že se jmenuje Sklepení nebo tak něco. Nevinná oslava s holkama je verze pro naše. Jede tam totiž i pořádná kopa kluků. Těch nezadaných, však mně chápeš. Beru to jako šanci pořádně si užít. Dokonce jsem si na to koupila i zbrusu nové oblečení. Není novinka, že si kupuju nové hadry. Spíš jde o to, jaké jsem si koupila. No deníčku, to bys…
Pořád 25. října.
Asi se divíš, proč jsem přestala v polovině věty. Dole totiž někdo zvonil a já jsem si myslela, že je to Misha. Jenže to Misha nebyla, samozřejmě. Mamka si jenom zapomněla klíče a já jsem se div nepřerazila, když jsem brala schody po třech. Což mně přivádí k myšlence: připomenout taťkovi, ať konečně opraví ten vrzací schod. Jak se má potom člověk potichu plížit z nějakého mejdla?
Ugh, zase někdo zvoní. Doufám, že si ty blbý klíče nezapomněl i taťka. Začínám si připadat jako vrátný.
Moment, klakson? Ano, ano. Heuréka! Tak deníčku, já pádím. Drž mi palce.

Zaraženě jsem sledovala ty řádky úhledného písma s hromadou kudrlinek. Taková jsem vyla? Jedna párty za druhou, chlast a kluci?
Zatřásla jsem hlavou a snažila se z ní vyhnat všechny ty myšlenky.
To je přece blbost.
Zvedla jsem hlavu a srazila se s azurově modrýma očima vysoké blondýny naproti mně. Dlouhé nohy s botami na podpatku měla zkřížené v kotnících. Křiklavě růžovými gelovými nehty bubnovala do opěradla mého údajně oblíbeného křesla s chlupatým sněhově bílým přehozem. Ne, tohle není můj vkus. Nic tak kýčovitého jsem snad v životě neviděla.
"Mischell? Jsi si jistá? Tím vším?" Doufala jsem, že je to jen špatný sen a já se z něj co nevidět probudím.
"No jasně," řekla a znělo to, že to myslí naprosto vážně. "Copak ty si fakt nic nepamatuješ? Hele…" Šáhla po rámečku na mém nočním stolku. "To je z Halloweenu." Potom mi rámeček vrazila až pod nos. Neochotně jsem si ho od ní vzala a zaostřila na fotku.
Na fotce byly dvě blondýny. Na sobě měly oblečky sestřiček z nemocnice a celé byly postříkané falešnou krví. Ta vyšší byla určitě Mischell, moje potencionální nejlepší kamarádka, a ta druhá jsem byla… Já.
Zoufale jsem si zajela prsty do vlasů a snažila se splynout s fialkovým přehozem na posteli.
"Já nevím, nevím!" vyjekla jsem, pustila rámeček a začala se pohupovat dopředu a dozadu jako blázen. Pevně jsem stiskla víčka a snažila se vzpomenout si. Opravdu jsem se snažila, ale napovrch vyplynul stejný moment jako už tolikrát.

Jela jsme autem. Rádio hrálo na plné pecky. Zrovna hráli Moon Light od Michaela Jacksona. Zpívala jsem a prsty bubnovala do rytmu o volant.
A potom se to stalo. Náraz. Střepy. Skřípot mačkajícího se plechu a potom nic… Jen tma, zima a ten kovový pach krve.

Cukla jsme sebou a z očí se my vylily slzy. Někdo si sedl vedle mně na postel a konejšivě mně hladil po zádech.
"No tak, Charlotte, Letty, nebreč, to bude dobré, uvidíš."
" Ne, nebude! Nevím, kdo jsem a to co mi tvrdíš je určitě jenom šílenej omyl. Já přece nejsem žádná naivní růžová holčička! Řekni, že ne, prosím!" Podívala jsme se na ni uslzenýma očima.
"Nejsi žádná růžová holčička. A naivní už vůbec ne," řekla vážně. Najednou vypadala starší. A taky moudřejší. Jako by věděla něco, co já ne a nemohla mi to říct. Ošudlila jsme si oči rukávem, takže na něm zůstaly černé šmouhy. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli to půjde vyprat. Stejně se mi to tričko vůbec nelíbí.
"Řekneš mi prosím, co se stalo potom?" upírala jsme na ni prosebný pohled a doufala, že to ví. Někdo to přece musí vědět, když ne já. Jenom přikývla a začala vyprávět.

Musím vás upozornit, že od jisté doby nejsem zastáncem dvojce E+B a neslibuju, že tahle povídka skončí happy endem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dasqa Dasqa | Web | 11. února 2010 v 19:44 | Reagovat

Prológ naozaj pekný, som zvedavá ako to bude ďalej...určite si prečítam pokráčko a moc sa naňho teším :)

2 Abyss Abyss | Web | 11. února 2010 v 21:51 | Reagovat

Taky mě kolikrát napadlo, že by byl zajímavý příběh, kdy by se člověk probudil nic si nepamatoval a začal znovu... k tomu nějaké to tajemno... ale sama neumím psát, takže budu s radostí sledovat tuhle, už těď skvělou, povídku :)

3 Misha Misha | Web | 12. února 2010 v 10:34 | Reagovat

Děkuju holky:D Máte u mně pomyslných 10 bodů:D

4 Malika Malika | Web | 12. února 2010 v 21:23 | Reagovat

to je krásný :-D žiadna růžová holčička:D
já se na to děsně těším!! tahle povídka vypadá k nakousnutí... ;-) (kdy dáš first kapču?)

5 Mish@ Mish@ | Web | 13. února 2010 v 12:07 | Reagovat

V pondělí, nebo v úterý;-)

6 Mal Mal | Web | 13. února 2010 v 19:32 | Reagovat

béé, tak dlouho?  :-(  [:tired:]

7 Alciellë Alciellë | Web | 14. února 2010 v 17:58 | Reagovat

Hurááá! Další povídka a zásadní změna. Tak nějak jsi mi připomenula, že jsem zapomněla na Bellu :oP Měla bych to dopsat :oD když to je nafocený. Co říkáš na nové fotky z Eclipse? Jak proběhl u tebe Valentýn?

8 GossipL GossipL | Web | 14. února 2010 v 21:58 | Reagovat

Pokusím se ji brzy napsat. To mě mrzí, já se zase tak nějak usmířila, tedy neusmířila, ale vrátila přátelství s kámoškou do starých kolejí, tak naštěstí super a ke všemu tolik fotek ze Zatmění.

9 Alciellë (GossipL) Alciellë (GossipL) | Web | 14. února 2010 v 21:59 | Reagovat

Promin, zapomněla jsem přepsat přezdívku a web

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama