Better Than Me - 7. kapitola - Flasthback

18. srpna 2010 v 20:15 | Mish@ |  Better than me
                Nakonec se ukázalo, že jeho kamarád zas tak blízko nebydlí. Táhli jsme se lesem ještě dobrou hodinu, než se do mého zorného pole dostal dům, nebo spíš trochu větší srub, napasovaný mezi dvěma obrovskými stromy.
Vlastně už mi ani nevadilo, že jsem promočená na kost, mimochodem dneska už podruhé, asi jsme si zvykla. Spíš mně znervózňoval Michael. Od té doby, co jsme vkročili do toho lesa, byl jako vyměněný. Tvářil se jako bůh pomsty a šel čím-dál-tím-rychleji. Nejspíš si nevšiml ani toho, jak jsem ho každou chvilku musela dobíhat.
Než jsme se dostali k tomu baráku, byla jsem už celkem znechucená. Celou dobu jsme se snažila zjistit, co je to za vůni. Čím jsme byli hlouběji v lese, tím víc jsme to cítila. A nejsilnější to bylo u té chatrče. Už to bylo téměř hmatatelné. Vznášelo se to všude kolem jako mlha. Začínaly mě z toho svědit nosní dírky.
Už jsem se chystala nakrčit nos, když v tom se rozletěly dveře. Vyběhlo z nich asi deset kluků. Všichni měli jen kraťasy nebo jinou obdobu ufiklých riflí a krátké vlasy. Ještě jsme pomyslela na to, jak mi jistým způsobem strašně připomínají Michaela, ale dál už jsem se nedostala. Něco do mě narazilo a smetlo mně to s sebou na strom. Chtěla jsem vykřiknout a začít se bránit, ale v tom jsme narazila hlavou do stromu a ztratila jsem vědomí.

O několik let dřív
                Zády jsem byla přitisknutá na zeď. Teď jsem chtěla být opravdu neviditelná.
Vsáknout se do toho kusu betonu a objevit se třeba až na Antarktidě. Takhle temné oči jsme ještě nikdy neviděla. Teď se do mě zabodávaly jako milion jehel. Bála jsem se. Poprvé v životě jsme se opravdu bála. Možná bych i začala ječet, ale když na mně promluvil, hned mně ta touha přešla.
                "Tak tě tu máme. Malou zlobivou poloupírku. Myslela sis, že tě nenajdu, že? Děsila ses jen pomyšlení na mně. Ale teď jsem tu. A ty se nemůžeš bránit. Konečně jsem tě chytil, malá poloupírko. A teď zjistím, jak vlastně umíráte. Celou dobu jsem se na to těšil." Mluvil nahlas. Jeho hlas se rozléhal uličkou. Znělo to tak… Vulgárně. Jako kdyby si začal zpívat v kostele.
                "Prosím neubližuj mi," zašeptala jsme ochraptěle. Po tvářích mi začínaly téct slzy. Nejraději bych si sama nafackovala. Nikdy jsem nebyla taková slaboška. Jsem přece postrach Londýna. Tolik lidí jako já nezmasakroval ani Jack Rozparovač. A teď tu na mně vybafl upír a já jsme posraná až za ušima. Už podruhé jsem chtěla začít ječet.
                "Ale než tě zabiju," pokračoval ve svém proslovu. "chci ochutnat tvou krev, poloupírko." a s těmito slovy mně chytil za vlasy, trhl mi hlavou na stranu a zakousl se mi do krku. Tentokrát jsme opravdu zaječela.
                "Pomoooc!" rozeřvala jsme se a do toho jsem ještě stíhala hystericky vzlykat. Cítila jsem, jak mně opouští všechny síly. Oči se mi začaly křížit a všechno se mi nějak rozmazávalo. Svět se slíval do šedočerných skvrn.
                A potom ze mě ta tíha spadla. Svezla jsme se po zdi na zem a přestala vnímat. Bylo to jako bych se najednou ocitla v bublině. Nic jsme neviděla, nic jsme neslyšela. Jen podivné útržky randálu, jako by spolu někdo hodně daleko ode mě bojoval. A pak už přestalo i to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alciellë Alciellë | Web | 13. září 2010 v 15:29 | Reagovat

Nejdříve se ti chci omluvit, že jsem dlouho nedala o sobě vědět v podobě komentáře, i když jsem tu denně slídila =) Až ted se mi podařilo urafnout kousek času a přečíst si tak pěkné dílo. Ti kluci jsou něco jako vlci? ;) A co ten konec? =D To mi děláš schávlně, člověk pak musí čekat, jak se to vyvine dál... Ale ráda si počkám :) Btw. tenhle komentář píšu podruhý, štve mě blog.cz.. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama