Rozhovor s Jenny Downham

20. května 2011 v 20:29 | Mish@
Nakladatelství Eroika mi spolu s recenzákem poskytlo i rozhovor s autourkou knihy, Jenny Downham. Bylo by barbarství ho tedy nezveřejnit.


"Ještě než umřu" je vaše první publikovaná kniha. Co vás přivedlo ke psaní?
Když jsem někdy v sedmi letech přestala chtít být baletkou, měla jsem pocit, že pro mne existují jen dvě možné volby - kariéra herečky nebo spisovatelky. Strašně mne bavilo si hrát na to, že jsem někdo jiný. Rodině jsem stále recitovala a přehrávala různé příběhy. A vždycky jsem četla. Vystupovala jsem ve všech školních hrách, ale mým oblíbeným předmětem bylo tvůrčí psaní. Na univerzitu jsem šla studovat drama a angličtinu, pak jsem nastoupila do herecké školy, stala se herečkou, ale nikdy jsem nepřestala psát. Život herečky je však náročný a po narození druhého syna jsem toho nechala, protože brát s sebou na cesty dvě děti prostě nejde. Začala jsem více psát. Byl to v té době můj jediný tvůrčí prostor. Nikdy jsem to necítila jako rozhodnutí, spíš jako směřování, jestli to dává smysl. Všechny cesty, po kterých jsem dosud ve svém životě šla, mne zkrátka dovedly sem.
Chtěla jste rovnou napsat román?
Dřív jsem psala jen krátké povídky a básně, a právě po narození druhého dítěte jsem se rozhodla napsat delší kus. Připojila jsem se ke spisovatelům a začala jsem sama sebe brát vážně.
Trvalo to dva a půl roku. Psala jsem téměř každý den, seděla jsem v zadní části domu, kde je to velmi klidné a daleko od silnice. Pokud jsem potřebovala rozptýlení nebo podněty, šla jsem ven s notebookem a psala jsem v kavárně, v parku nebo kdekoli kde jsem se mohla soustředit.
Musí být velmi obtížné psát o dospívajících a navíc s tak závažným tématem. Proč jste si ho vybrala? A změnilo se nějak během psaní?
Nikdy dopředu moc neplánuji, a tak jsem vlastně nevěděla, o čem ten příběh bude. Když začínám psát, používám techniky "volného psaní". To si dáváte různé podněty a určíte si čas na psaní. Můžete například otevřít knihu a prstem ukázat na nějaké slovo, a pak dvacet minut psát. Pak se můžete třeba podívat z okna a psát dalších dvacet minut o první věci, kterou jste zahlédla. Je to skvělý způsob, jak psát naplno a jak shromáždit spoustu materiálu. Témata, postavy, místa, to vše se začíná vynořovat. Tessin hlas přišel jako první, pak Zoey, pak její otec a bratr. Neznala jsem moc jejich situaci, ale věděla jsem, že Tessa je nemocná. Po týdnech volného psaní jsem začala dělat rozhodnutí. Věděla jsem, že pokud je Tessa terminálně nemocná, je to pro mne velká výzva, protože bude muset vyprávět svou vlastní smrt. A já mám výzvy ráda! Při psaní jsem s překvapením zjišťovala, že se z knihy stává příběh o životní radosti, což mě vzhledem k tématu samotnou zaskočilo. Tessina cesta ke smrti byla těžká a často osamělá. Přitom ve svém odcizení musela najít způsob, jak najít pohodlí a hřejivý pocit ve světě, ve kterém se s ní mohlo stát cokoli. Útěchu nalezla v bezprostřední realitě každodenního světa a ve vztazích s těmi, které miluje. Pokoušela jsem se napsat dobrý příběh, který by čtenáře oslovil niterně a emocionálně. Jedna čtenářka mi řekla, že se po přečtení knihy méně bojí umírání.
Vycházela jste z osobní zkušenosti? Co je v knize autobiografické, a co je smyšlené?
Píšu podle fantazie, a používám herecké techniky - vedu deníky a zápisníky, zkoumám postavy, jako kdybych je měla ztvárnit na jevišti. Přimíchávám také věci, které znám. Postava Adama kupříkladu vychází z kluka, kterého znám, jeho zahradničení pochází od mé matky (která miluje zahrady), smrt jeho otce má základ příběhu, který mi vyprávěl můj kamarád, atd.
Po celou dobu psaní jsem vedla Tessin deník, každé ráno jsem začala tím, že jsem napsala zápis z předchozího dne. Tess četla noviny a poslouchala zprávy. Šla se projít. Začala jsem docela silně vnímat svět jejíma očima. Hodiny a hodiny jsem si představovala, jaký to může být pocit. Jedna z věcí, ke které jsem se stále znovu vracela, bylo to, jak koncentrovaný se může život jevit - jak i ta nejmenší, nejběžnější věc může vypadat krásně.
S medicínskými detaily mi pomáhaly dvě zdravotní sestry. Jedna z nich byla sestra paliativní péče, která pracovala s terminálně nemocnými dospívajícími lidmi. Důležité pro mne bylo, abych se do všech těch lékařských věcí příliš nezamotala. Chtěla jsem být přesná, ale nikdy to neměl být příběh z lékařského nebo nemocničního prostředí.
Zajímavou myšlenkou je seznam věcí, které by člověk chtěl zažít před smrtí. Co Vás k ní přivedlo? Vytvořila jste takový seznam i pro sebe?
Šestnáctiletá Tessa, stejně jako mnoho teenagerů, zoufale touží po tom, aby její život skutečně "začal", aby měla nezávislost, aby unikla restrikcím ze strany dospělých. Jelikož její tělo selhává a je pod pečlivým dohledem, je pro ni těžší experimentovat s tím, kdo je a co si přeje. Seznam jí dává něco konkrétního, co dělat, a dává jí určitou svobodu - může zkoušet a dosahovat některých riskantních věcí, když nepoužije normální pravidla. Může být nucena hodnotit věci jiným způsobem, hledat věci, na kterých opravdu záleží. Ptala jsem se spousty lidí, co by dělali, kdyby věděli, že umírají. Dostalo se mi velmi rozdílných odpovědí, ale všechny měly jedno společné - první reakce byla aktivní a druhá reflektivní. Takže skočit si s padákem a projet na raftu Grand Canyon, a současně usednout se svou rodinou a přáteli, držet je pevně a nikdy nepustit. Psaní knihy rozhodně změnilo mou perspektivu - jsem mnohem impulsivnější než dříve a myslím, že to je dobře. Poznala jsem, že nemusíte být nemocný, abyste mohla začít zatrhávat věci na seznamu "ještě než umřu"!
Lidé obvykle píší pro někoho - mají určitou představu, kdo bude jejich čtenářem. Komu je určena vaše kniha?
Napsala jsem román pro mládež a jsem hrdá, že je kniha také tak uváděna na trhu. Romány pro mládež zahrnují široké spektrum beletristických žánrů a jsou omezeny pouze představivostí a schopností autora. Rozdíly mezi literaturou pro děti, mládež a dospělé jsou dnes mnohem flexibilnější a volněji definované.
Čím myslíte, že vaše kniha na čtenáře tak silně působí?
Mnoho kultur (včetně té mé) je stále více odtrženo od smrti. Když v dnešní době někdo zemře, je převezen do márnice a jeho tělo přichystají k pohřbu cizí lidé. Dřív to tak nebylo. Byli jsme zvyklí omýt a obléci mrtvého sami a sedět s tělem celou noc. Protože můj příběh vypráví umírající dívka v přítomném čase, čtenář ví, že bude vyprávět i svou vlastní smrt a může s ní jít až na tuto hranici a nahlédnout za ni. Možná to je neobvyklé, fascinující.
Tessa se navíc snaží žít tak, jako kdyby existovala pouze současná chvíle, právě teď a tady. Myslím, že to je stav, jehož by mnozí lidé rádi dosáhli, ale nedokážou to. Většina z nás věří na budoucnost, těšíme se na zítřek, že možná budou věci lepší nebo nějak jiné. Jen velmi malé děti umějí jednoduše "žít", protože nemají takové pojetí času. Věřím, že dospělí se k podobnému prožívání znovu přiblíží, když prožijí určitou mezní, přechodovou situaci - narození dítěte, smrt blízkého člověka, čas intenzivní lásky nebo ztráty, když na ničem jiném nezáleží. Nebo třeba při ohromení krásou přírody - tehdy se projevuje určitý druh pravěké citlivosti, který nám umožňuje být opravdu "v tomto okamžiku". Myslím, že podobné prožívání je vzácné a stále nám uniká.
Spisovatelé by měli čtenářům nabídnout jiné světy, jiné životy. Při sledování Tessiny cesty a rozhodnutí, která přijímá s blížící se smrtí, se snad může čtenář do Tessy vcítit a přemýšlet, co by dělal na jejím místě on.
Jaké byly reakce na vaši knihu? Překvapily vás?
Pro úplně začínajícího autora, jako jsem byla já, je jedinou touhou, aby jeho kniha byla vůbec publikována, žádné další ambice jsem neměla. Úplně mne šokovalo, jak dobře byla kniha přijata, a stále mne udivuje vidět ji v knihkupectvích ještě po třech letech.
Na Vaši druhou knihu - You Against Me - si bude muset český čtenář ještě chvilku počkat. Prozradila byste nám o ní něco dopředu?
Představte si, že Romeo a Julie, aktéři zakázané lásky, se setkají s Hamletem, tedy něčím prohnilým uvnitř vlastní rodiny. Kniha zkoumá vztah mezi chlapci a dívkami z mnoha úhlů, a ačkoli obsahuje některé složitější motivy, v jejím jádru je klasický milostný příběh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | E-mail | Web | 26. března 2013 v 16:54 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama